Pamětníci

PLUKOVNÍK V. V. LADISLAV HAVRIŠÁK  

Plukovník v. v. Ladislav Havrišák se narodil 10. září 1923 v obci Pčoliné na východním Slovensku. Ve dvou letech mu zemřel tatínek, legionář z první světové války, a poté se o něj staral bratr s maminkou i místní farář, který mu zařídil docházku do měšťanské školy v Prešově.

Dne 1. 9. 1943 narukoval do slovenské armády,kde sloužil jako parašutista. V roce 1944 se s posádkou účastnil Slovenského národního povstání, bojoval s lehkým kulometem a s protitankovou puškou. Po ukončení organizovaného vojenského odporu přešel k partyzánskému způsobu boje. Německou jednotkou byl zatčen, transportován do Osvětimi a poté do věznic v Geře a v Hofu. Po osvobození Rudou armádou se v roce 1945 vrátil na rodné Slovensko.

Po válce i nadále působil v letectvu, nejprve ve výcvikovém středisku v Popradu a po přeložení ve výcvikovém středisku ve Vysokém Mýtě a v Šáhách poblíž maďarských hranic. Sloužil také v technické letecké divizi v Piešťanech a v Brně. Jeho posledním působištěm byl Hradec Králové, odkud pocházela jeho manželka.Měl funkci náčelníka zahraniční letky a působil také ve fotoletecké skupině. V současnosti žije v Hradci Králové a těší se pevnému zdraví.

MARTA KOLESOVÁ-SVOBODOVÁ

Marta Kolesová – Svobodová se narodila 2. března 1923 v Dřetovicích, okres Kladno.

V období druhé světové války 1943 až 1945 byla členkou ilegální mládežnické odbojové organizace Předvoj. Činnost v odboji byla velmi nebezpečná, neboť gestapo , které využívalo své špiony a udavače, bylo k takovým lidem v případě odhalení nekompromisní. Tito lidé byli poté většinou transportováni do koncentračních táborů, nebo přímo na popraviště. Marta Kolesová vyvíjela činnost v rámci kladenské oblasti ve skupině Karla Pomaizla. Z důvodu konspirace se pracovalo ve trojicích, přičemž o sobě navzájem jednotlivé skupiny nevěděly. Jedním s cílů bylo oslovovat a získávat statečné sabotéry v závodech a další mladé lidi pro odbojovou činnost. Získávání zbraní pro pražské vzbouřence, rozšiřování ilegálního tisku nebo distribuce cyklostylového papíru. Marta působila také jako herečka kladenského divadla. Účinkovala ve vlasteneckých inscenacích či hrách s určitým podtextem. To samozřejmě evidovalo gestapo a odbojáři často končili u výslechu. Marta Kolesová se také účastnila přípravných akcí Předvoje pro závěr války. V dubnu 1945 proběhlo rozsáhlé zatýkání členů Kladenského Předvoje. Několik desítek mladých dělníků se tak dostalo do cel gestapa ke krutému mučení a následně do Terezína. V doprovodných listinách měli napsána tři písmena XYZ, což znamenalo jediné – návrat nežádoucí. Desítky mladých mužů a žen z Předvoje bylo poté v Terezíně popraveno. Martu Kolesovou se však gestapu odhalit nepodařilo a do konce války pokračovala v odbojové činnosti. Při osvobození se Marta Kolesová stala terčem útoku německého vojáka. Cestou do Prahy s bojovníky Rudé armády na ní bylo několikrát vystřeleno.

Po válce se Marta Kolesová dále věnovala činoherectví, stala se kvalitní herečkou a do vysokého věku hrála v divadelních insce nacích Klicperova divadla. Nyní i ve svých 91 letech je velmi aktivní ženou, která jde neustále příkladem široké veřejnosti. Svým charakterem, vůlí a vytrvalostí může být vzorem současné mladé generaci. Je místopředsedkyní OV ČSBS Hradec Králové a předsedkyní ZO ČSBS Hradec Králové. Smyslem jejího života je neustále poukazovat na bezpráví, nespravedlnost, strážit historickou pravdu, vést společnost ke cti, odvaze a hájit svobodu národa.

ANNA KOSTOVIČOVÁ ROZENÁ LJAVINCOVÁ

Sestra Anna Kostovičová se narodila 14. 10. 1922 na Zakarpatské Ukrajině. Před první a druhou světovou válkou se to jmenovalo Zakarpatská Rus. Její máma se jmenovala za svobodna Anastazie Fizerová, narozená 10. 5. 1893 a otec Jurko Ljavinec, nar. 6. 4. 1893. Otec byl z vesnice Nelipeno a matka z vesnice Strojno. Byli asi 6 km od sebe. Otec dělal kostelníka. Za první světové války byl raněn do ruky a nemohl ohnout ukazováček. Měli na deseti místech pole, tak se na tom pracovalo a v sobotu, Anna se sestrami, chodily kostel uklízet – zamést, utřít prach, dát kytky. Otec měl plat od každé chalupy za rok 5 korun anebo 5 kg obilí, kukuřice nebo žita. Jak končil rok, chodil od chalupy k chalupě vybírat. Někdo dal 5 korun a někdo obilí. To se prodalo a tak byla nějaká koruna na sůl, petrolej, bílou mouku. Jinak měli svou mouku kukuřičnou a žitnou. Z toho se pekl doma chléb. Na pole se sázely brambory, fazole, dýně, okurky, kukuřice a žito. Měli také tři krávy, takže mléko měli také svoje a na dvou místech bylo i seno. Tam se chodilo v létě na celý týden – kosit tráva, sušit a suchá se dávala na kupy a potom se odváželo seno do domu krávami zapřaženými do vozu. Takže od jara do podzimu bylo co dělat. A to se chodilo ještě dělat k jiným, aby si holky vydělaly nějakou korunu a koupily si boty a šaty.

Koncem roku 1938 chtěli zabrat Zakarpatí polští Ukrajinci, říkalo se jim „Sičovici“. Bylo tam rázem české vojsko. Z druhé strany zase Maďaři. A tak v roce 1939 čeští vojáci odešli do Čech a maďarští vojáci začali zabírat Podkarpatsko. Ukrajinci museli odtáhnout zpět do Polska. Na vesnici se začalo hromadit plná auta rodin z Polska, které odcházely do Maďarska. Ulice byly ucpané, a jak to přešlo, začali řádit Maďaři. Maďaři se vrhli na židovské obchody. Většinu obchodů měli Židi. Začali jim z nich strhávat tabule se jmény. Zakarpatští Rusíni počali Maďary nenávidět. Nejhorší bylo, když vyháněli Židy s dětmi na ulici. Mohli si s sebou vzít jen to nejnutnější na sebe. Děti brečely, jak je surově házeli na nákladní auta. Byla to pro ně hrozná podívaná. I lidé brečeli, protože od mala žili pohromadě. Nebrali, že to je Žid a to Rusín. Maďaři obsadili hranice Zakarpatské Rusi. V roce 1940 chtěla utéct sedmnáctiletá Anna společně s kamarádkami a jejich chlapci před Maďary na Ukrajinu. Z vesnice již dost Rusínů odešlo. Utéct bylo nebezpečné a Maďaři po nich stříleli. Nakonec se dostali na ruskou základnu. Tam jim ale nevěřili, měli je za maďarské špiony. Následně prošla sedmnáctiletá Anna několika lágry, v Polsku Skoljovo a následně v Sovětském Svazu – Charkov, Starobylsko a Vologda. Panovaly tam bědné podmínky. Hygiena a strava nedosahovala základních norem. Ženy byly zavřeny společně s vražedkyně a zlodějkami. Ty je často okradly a kdo by ceknul, jak dodává Anna, byl v noci podříznut žiletkou. Nakonec se přes lágr v Archangelsku dostali na Sibiř do lágru poblíž Krasnojarska. Těžká práce v lese, nedostatečná strava, hygiena a ošacení si vybíralo svoji daň. Anna si však i v těžkých podmínkách dokázala zjednat respekt a zastat se slabších. Například jednou se stalo, že jedna ženská, co pracovala ve skleníku, šmelila s okurkami. Závozník, co vozil okurky do obchodu, jí něco dovezl z obchodu a ona mu dávala víc okurek. Přišli na to agronomové. Odváděla míň, než ty ostatní dvě. Dali jí odtamtud pryč a přišli za Annou, že tam půjde dělat místo ní a ona bude dělat venku. Ona šmelinářka venku vzteky chtěla Annu uhodit, ale ona na to nečekala. Podrazila jí nohy a ona upadla. Vstala a napřáhla ruku, že Annu uhodí, ale sestra Kostovičová jí ruku chytla a uhodila ji do nosu. Začala jí prýštit krev. Nakonec Byla Anna odeslána zpět do Archangelska, kde byla oficiálně propuštěna a poslána vlakem do kazachstánského Džambulu, kde následně bydlela a také pracovala na řepném poli.

Po půl roce tam skončily. Z Buzuluku přijela do města česká armádní komise, že organizuje Československou armádu. Že tam je už přes tisíc mužů a 38 žen, tak abychom šli na pomoc a mohly se vrátit co nejrychleji domů. Přihlásilo se asi 28 žen z Džambulu a kluci. Rozloučili se s těma, co se nerozhodli jet s námi, nasedli do vlaku a odjeli do Buzuluku. Bylo to asi v polovině června 1943, přesně tři roky po Anninýmu odchodu z domova a tři roky po odsouzení za přechod hranice. V Buzuluku je uvítali důstojníci a ti, co tam už byli. Ženy a muži. Bylo jich tam asi 1500. Ale z toho jich koncem ledna 1943 odjelo na frontu asi 980, z toho 38 žen do Sokolova. Ženy jako ošetřovatelky k protitankovým kanónům. Asi 14 žen přidělili k protiletadlovým kanónům. Ze začátku se cvičily pochodovat, vlevo v bok, vpravo v bok, čelem vzad. S puškou, zatím dřevěnou, k poctě zbraň. Potom přískoky, plížení, jak s puškou zamířit na cíl. Výcvik byl tvrdý. Holky musely vše provádět co kluci. Chodilo se přes městečko na pole, kde dělaly plížení přes příkopy i zablácené pole, potoky. Po cestě z kasáren a do kasáren se muselo zpívat. Bydlely v kasárnách, kde bylo 15 i více žen. Měly postele nad sebou a dvě umyvadla. Ráno v 6 hodin budíček a rozcvička, snídaně a do oběda cvičení buď v poli, nebo na dvoře. Za 10 měsíců je 10. května odvezli do Novochoperska. Tam byl velitelem protiletadlových kanónů nadporučík Julius Kostovič. Tam se rozdělovalo, kdo u čeho zůstane. Byl z toho trochu nervózní, když viděl, kolik žen má v baterii. Vybral čtyři holky včetně Anny a dal je do spojovacího kurzu. Řekl, že jsou prý slabé a u kanónů je těžká práce. Anna a jedna, co bydlela asi pět kilometrů od jejího domova, byly menší postavy, metr padesát dva centimetrů. Tam potřebuje silné chlapy a ženy. Tak že je přemístí. Práce tam bylo opravdu dost. Pro dělo se musel vykopat velký kruhový zákop v průměru 3 metry široký a do hloubky 60 až 80 centimetrů. K dělu musel vést spojovací zákop aspoň 4 metry dlouhý do bunkru obsluhy a munice. Ženy dělaly jako chlapi. Ale na rozdíl od nich pracovaly důkladněji a pečlivěji. Byla to dost těžká práce, neboť k přesunu museli dělo zvednou. Vážilo 732 kilogramů. Proto byla ženská obsluha promíchána s muži. K tomu se muselo střídat ve stráži kolem kanónu, své pušky držet v čistotě. I kanóny se čistily. Anna byla nakonec ráda, že je dal ke spojařům. Tam je hezky proháněl. Při výcviku se kladl největší důraz na rychlost manipulace. Příprava k palbě se cvičila 40x až 50x za půl dne. Velitel přitom sledoval nikoli hodinovou, ale vteřinovou ručičku. Děvčata prokázala při výcviku nejen neobyčejnou vytrvalost, ale i sílu. Mezi jejich výkonem a výkonem mužů nebyl téměř rozdíl. Ve výcviku se mužům plně vyrovnaly a v boji byly často mnohem chladnokrevnější a statečnější. Zaujali pohotově místo padlých a měly řadu úspěšných zásahů. Byly jsme naštvané, že nás tak prohání, tak jsem ráda šla ke spojařům. Sestra Kostovičová poznamenává, že těch sedm dní, co byla v Novochopersku u kanónů viděla, že práce není lehká, ještě když je Kostovič proháněl. Možná to dělal i proto, že se mu důstojníci smáli, že má ženskou baterii. Proto koukal, aby je vycvičil co nejlépe. A také vycvičil. Prokázali se jako nejlepší v bojích. Ale po dvou a půlměsíčním kurzu je zase přičlenili zpátky k radistům. Vojáci v poli vykopali bunkr pro velitele a dvě radistky, dvě telefonistky, jeho pucák a sanitář v něm byli, aby měl velitel spojení s ostatníma. Když byli na vesnici a ne v poli, tak byli v baráku zase všichni jako v bunkru. Dvě se střídaly u rádia, telefonistky u telefonu udržovaly spojení se štábem, dělostřelectvem, pěchotou a dalšími i ruskými stanicemi. V kurzu se učily, jak zacházet s rádiem a přepojovat na vysílání a příjem a hlavně morse značky. Po třech měsících výcviku v Novochopersku se chystali do prvního boje směrem na Kyjev. Generál Žukov se zúčastnil přehlídky připravenosti do boje. Souhlasil s odchodem na frontu, a s tím, že jsou dobře připravení a mohou odjet. 30. září 1943 byla poslední přehlídka. Slavnostní. Připravil se první ešalon a vyrazil z nádraží. Na frontu bylo připraveno 3 517 vojáků a důstojníků. Z toho 82 žen, 148 příslušníků Rudé armády, kterými sovětské velení doplnilo počty československých technických jednotek na místech, pro něž jsme neměli dosti vlastních specialistů. Některé ešalony byly bombardované již po cestě, ale dopadlo to dobře. Až na jeden. Hrůza pomyšlení na Jachnovščinu, před níž se zastavil čtvrtý ešalon číslo 18605 přepravující první dělostřelecký oddíl. Trať nebyla volná, tak museli stát. Měsíc svítil vysoko nad lesy, blížila se devátá. Rota velkorážných kulometů byla na stráži u svých kanónů a hlídali oblohu, když zaslechli letadlo. Blížil se hukot. Střelci se pevně rozkročili u svých kulometů a namířili hlavně ve směru blížícího se letadla. Dostali povel „pal“. Kulomety se rozštěkaly, motor letadla zařval. Letadlo ale shodilo pumy na koleje a šlo prudce nahoru. Jedna ze tří shozených pum rozbila trať. Letadla se ještě jednou vrátila, jeden vagón dostal přímý zásah. Z vagónů lítaly rozbité hlavy, nohy, ruce, rozdrcená těla. Byla to hrůza, hned bylo 54 mrtvých a 54 raněných.

Pak dorazili na místo určení a čekali na další rozkaz. Ohlásily se první mrazíky. Vojáci ješťe nedostali teplé prádlo a zimní výstroj. Začali si upravovat bunkry. Aby v nich bylo tepleji, stavěli si improvizovaná kamínka. Všichni začali mrznout. Jídla neměli dostatek a ani voda na blízku nebyla. Neměli se čím umýt. Pak přišel rozkaz, že se odkládá ofenzíva na Kyjev. Bylo už 30. října. Nevysílalo se rádiem, aby bylo ticho a tím se oklamali Němci. Mezitím se pořád v noci přepravovaly nové posily přes Dněpr. 3. listopadu ráno v 8 hodin spustilo palbu sovětské dělostřelectvo, které vypálilo tisíce nábojů a desítky tun granátů. Příprava trvala 40 minut a pak se dalo všechno do pohybu… Oba československé pěší prapory byly nasazeny v prvním sledu. První pěší prapor vpravo ve směru hlavního úderu a druhý prapor vlevo. V pěchotě byla jediná ošetřovatelka, co prošla tolik kilometrů pěšky. Byla to Lída Matušková. Prošla už boje u Sokolova. Začalo peklo na zemi. Naše dvě baterie jednoho dělostřeleckého oddílu se ocitly pod prudkou palbou. Hustě dopadaly miny a letecké pumy vysoko zvedaly zem. Telefonní linky byly přetrhané. Telefonistky musely za palby opravovat poruchy. Němci zaminovali při ústupu domy, cesty. Stříleli ze všech stran. Ze střech, z oken, z kanálů. Dopředu šli tankisté, ženisté, samopalníci, za nimi pěchota. Naše dělostřelectvo podporovalo pěchotu. Naše kanóny zatím nestřílely. Dorazili jsme do středu města a tam teprve začali lidé vycházet ze sklepů a bunkrů. Moc čs. vojákům nevěřili, neboť měli anglické uniformy. Anna s nimi mluvila ukrajinsky. Vysvětlili, že jsou Československá armáda a že bojují se Sovětskou armádou proti Němcům. Začali je líbat, kdo co měl v ruce, tak jim to dával. Anně dala jedna rukavice, druhá šálu na krk. Teplý čaj a chléb rozdávali. To bylo radosti, že jsou osvobozeni od Němců. Po cestě viděli hrozné věci, co Němci dělali. Hodně lidí bylo pověšených na stromech, po ulicích plno mrtvých, jak Němců, civilistů, Rusů i našich. Tak byl 6. listopadu 1943 v ranních hodinách Kyjev osvobozen. Sovětská vláda udělila naší brigádě vysoké vyznamenání Suvorova, řád 2. stupně. Naši vojáci a důstojníci byli vyznamenáváni Válečným křížem, Medailí za chrabrost a Medailí za odvahu 1. a 2. stupně. Když viděli Němci, že hlavní město Ukrajiny ztratili, vrhli do bojů velké množství tanků a divizí. Snažili se proniknout opět ke Kyjevu. Začalo peklo na zemi. Spustili dělostřeleckou palbu, nasadili letadla, která bombardovala město. Ale naše a sovětské dělostřelectvo také nezahálelo. Spustili palbu na německou stranu, tanky se rozjely vpřed. Dvě ženy, Ukrajinky z Kyjeva, vyskočily k Čechoslovákům na tank a ukázaly našim zamaskovaná německá děla. Naši na ně začali střílet a zničili je. Tak se postupovalo dál. Sestra Kostovičová dále uvádí ,že následně dostali rozkaz pokračovat dál na Vasilkov, odtuď do Fastova. Jednotky se připravily na pochod a o půlnoci postupně vyrazily. Šlo se těžko, pršelo, cesta byla rozježděná. Vytrvalý déšť vše proměnil v močály, rozbité cesty v bahniska. Teprve na této cestě přišla ke slovu protiletadlová děla. První ránu ženy vypálily až den po odchodu z Kyjeva. Brigáda se blížila k Vasilkovu, když jednotky v pochodovém proudu napadla německá letadla. Obsluha seskočila z aut, zaujala místo a začala střílet z děla, které bylo zavěšeno za autem. Eva Markovičová, Soňa Paulišincová, Anna Ščurová a další. Než stačil pozorovatel hlásit dálku, bylo letadlo nad nimi. Děvčata letadlo zamířila a srazila. Zřítilo se na německé straně. Svoboda to pozoroval a sám nám poblahopřál a navrhl všechny holky na vyznamenání. Tanky šly dopředu a Ukrajinka Lída Uvarenková z tanku vyběhla se samopalem. Začala střílet po Němcích a křičet: „Utíkají!“ Chlapci se zdvihli a postupovali vpřed. Vtom byla Lída raněna do pravé ruky. Skácela se a z ruky ji řinula krev. Slabě zaslechla Sochora, jak křičí: „Odveďte ji.“ A vtom jeden výkřik: „Za Lídu!“ a všichni se rozběhli vpřed. Probíhala zima, bylo -25 až -30 oC a přesto byly cesty rozdupané a zaplavené blátem. Tanky a děla se těžko probíjely dopředu. Němci odstupovali, naši je doháněli a tak není divu, že tolik tanků, vozidel a děl, německých, sovětských a našich, ty cesty rozblátily. Bojovalo se dál, a jak dodává Anna, nemohli dát Němcům čas, aby zesílily své jednotky. Muselo se postupovat. Vojáci šli v blátě a přitom v mrazu. Jednotky v tom šly dva dny a dvě noci. Šly a nespaly. Když se zastavily, musely se zakopávat i se svými děly, tanky, minomety, povozy s koňmi do zmrzlé země. Zakopávaly se ženy vedle mužů, neexistovalo rozdílů. Bušily ve větru, který pronikal do obličeje, sochory do zmrzlé země a hloubily zákopy. Ruce měly rozpraskané mrazem, samý krvavý mozol. Nevnímaly, že svítá a v mlze před nimi se začínají objevovat stromy a křoviny, v nichž byly ukryty nepřátelské kulomety a fašisté. A že se nad vesnici vyhoupla silueta cukrovaru. Vojáci vyrazili po osmé hodině ranní prudce ze svých zákopů, aby se pod ochranou mlhy prodrali k nepříteli. Děvčata u protiletadlových děl je podporovala přímou palbou. Střílela proti nepřátelským tygrům a krytům. Fašistická palba se však změnila v uragán. Německé kulomety, minomety a děla chrlily ze svých jícnů oheň a železo na naše útočící vojáky. Smrt začala bohatě. Na otevřené pláni ležely desítky raněných a mrtvých. Po krátkém odpočinku nastoupila čs. jednotka k hlavnímu cíli, poté co vyhnali Němce z městečka Ruda. Na Bílú Cerkev. Ale Němci se chtěli uchytit u vesnice Trušky. Chtěli zabránit dalšímu postupu našich jednotek. Za tři hodiny po boji v Rudě byli tak překvapeni, že kvapně bez boje ustoupili. Dny od 31. 12. 1943 až do 3. 1. 1944 byly řetězem nepřetržitých bojů. Děvčata ze Zakarpaťa, Anna Ťuchová, Nasťa Kurinová, Anna Maďarová, byla od velkorážných kulometů. Nasťa zpozorovala raněné na německé straně. Šla k nim, ale Němci po ní začali pálit. Ona se nezastavila a odtáhla raněného. Byl tam ale další. Vzala jeho samopal a střílela po Němcích, dokud se nestáhli. Pak odtáhla raněného a přitom byla už sama raněna. Až mdloba přerušila její odvážnou práci. Anna Maděrová ji hned odsunula z bojiště. Čtyřicet raněných bylo zachráněno. Takových statečných děvčat bylo víc, co zachraňovalo našim a sovětským vojákům životy. U rádia byly únavné služby. Ve dne v noci po půl hodině navazovat spojení se štábem, dělostřelectvem, pěchotou, tankisty i Sověty. V mrazu na holé zemi se tísnili v zákopech u svých děl. Když byli před Bílou Cerkví, pozorovali boj za řekou Ross. Začala se přesunovat jedna sovětská divize. Blížili se rychle, za chvíli už byli padesát metrů před oddílem sestry Kostovičové, když je napadla německá letadla. Holky zahájily palbu. Sestřelily jedno letadlo a ostatní se dala na ústup. Sovětský velitel přiběhl statečným protiletadlovcům poděkovat. Jak byl překvapen, když místo zarostlých tváří vojáků našel u děl usměvavá děvčata. Bylo tam všech čtrnáct holek ze Zakarpatské Ukrajiny. Jak oddíl sestry Kostovičové vstoupil do Bílé Cerkve, Němci odstoupili, ale někteří nestačili. Pamatuje si, jak šla do baráku s jedním vojákem, aby obsadila pro velitele a radiostanici pokoj. Vešli do dvora a zastavili se. V zahradě na stromě sedí Němec a z kulometu střílí po našich vojácích. Kluk popadl pušku a sestřelil ho. Kdyby je zahlédl, tak je dostal on. Němci shromáždili, co nejvíc mohli zbraní, aby Bílou Cerkev ubránili. Studený vítr bil osvoboditele do obličeje. Byl třicetistupňový mráz, všude plno sněhu. Vojáci dávali pozor jeden na druhého, aby některý neupadl a nezůstal ve sněhu. Bylo 30. prosince 1943. Ráno v 8 hodin vyjely dopředu tanky, spustila dělostřelecká palba a za ní vyrazila pěchota. Jak byli unaveni, tak se drželi statečně. O tom, jak výtečně a odvážně bojovala Československá armáda u Bílé Cerkve svědčí fakt, že způsobili Němcům 16x větší ztráty než měli osvoboditelé. Ve výsledku poslali na onen svět 1050 německých vojáků. Sovětští velitelé si odvahy Čechoslováků náležitě cenili. U Ostrožan byl den, kdy je napadlo až 240 německých letadel. Němci sice způsobili ztráty na protitankových zbraních, ale Čechoslováci jim to zaplatili sestřelenými letadly, kde už velel protiletadlovému oddílu kapitán Julius Kostovič a kde byla také Anna. Tak to šlo až do konce ledna, kdy Němci po tolika ztrátách další pokus o průlom k Žaškovu vzdali. Při bojích u Buzovky německá letadla nalétávala každou půlhodinu a bombardovala pozice oddílu Anny Kostovičové. Domky byly v plamenech, země kolem nich byla zpřevrácená. Za několik hodin byla z vesnice spoušť a zdálo se, že v ní nemohlo zůstat nic živého. Baráček, ze kterého vysílala polohy německých pozic Anna, dostal také ze strany zásah, ale Anna vysílala dál. Sestra Kostovičová dodává, že už z fronty věděli, kam letí letecké pumy a jak letí, jak padají na cíl, že už syčí. Když boje u Buzovky a Žaškova skončily, tak byla brigáda počátkem února 1944 stažena z fronty. Po krátkém odpočinku byla přesunuta na Volyň, aby nejen doplnilo počty snížené předchozími boji, ale také dalo základ pro rozšíření brigády na sbor. Kolem Rovna se do brigády přihlásilo asi 12000 volyňských Čechů, z toho 600 žen. Stalo se tak i zásluhou Slováků. V roce 1943 přeběhlo několik tisíc Slováků od slovenských divizí, které poslal Tiso bojovat na sovětsko-německou frontu. A tak v menších i větších skupinách přecházely na sovětskou stranu. Oni je předali ke Svobodovcům a brigáda jimi doplňovala ztráty v bojích u Kyjeva, u Bílé Cerkvy, v Buzovce. Dne 25. dubna 1944 opustila naše 1. československá samostatná brigáda, volyňskou oblast. V průběhu bojů také uzrával vztah mezi Kostovičem a Annou. Kostovič také požádal Svobodu, aby byla Anna převelena k nově se tvořícímu 4. pluku protitankového dělostřelectva, kterému Kostovič velel. Blížili se k Dukle. Němci měli tu výhodu, že obsadili všechny vysoké kopce a z nich ostřelovali Čechoslováci. Postupovalo se jen v noci silnicí, která byla bez přestání ostřelována z děl, z kulometů a minometů. Granáty a miny si nevybírají. Zraňují a usmrcují čs. vojáky. Dřív než 2. prapor zasahuje do boje, zaznamenává bolestné ztráty. Sestra Anna poznamenává, že k nim přišlo několik důstojníků z Anglie. Dodává, že byl mezi nimi například Sachr, který byl určen velitelem, ale dělal veliké chyby, které pramenily z neznalostí frontového boje. Následně prošla sestra Anna všechny Dukelské operace od Krosna až do dobytí Vyšného Komárníku. Přes Slovensko to bylo těžké, Němci se drželi zuby nehty. Jednoho dne Němci stříleli jako pominutí a když Anna vylezla z bunkru podívat se, co je vede k tomu, že tak střílejí, uviděla ženskou, jak vybírá brambory. Oni viděli, že se tam něco pohybuje a tak stříleli. Kostovičová na ni začala křičet, ať jde z pole pryč. Neposlechla. Vtom padla mina. Žena začala křičet. Střepina Anně vytrhla kus vlasů a s tím sponku. Anna říká: „Ščestí, že jsem měla na vlasech načechranou vlnu. Stačilo o milimetr mít hlavu dál a dostala bych to přímo do ní.“ Té ženě to utrhlo obě nohy. Než ji snesli do vesnice, tak zemřela. Nechala pět dětí. Němce pak Čechoslováci odrazili a postupovali dál. Anna prošla všemi nejtěžšími boji, přes Jaslo, Prešov, Bardějov a Sborov. 4. února dobyly osadu Okoličné u Liptovského Mikuláše. Teprve tam narazily na organizovaný odpor německé armády a začal boj o Liptovský Mikuláš. Mezi 3. a 11. březnem 1945 začalo období nejtěžších bojů o Mikuláš. Až 30. března 1945 za velkých ztrát bylo město dobyto a Němci konečně donuceni k ústupu. Sbor se vydal na cestu přes vysoké hřebeny Fatry. Němci byli dobře zakopáni, zataraseni a zásobeni střelivem. Zuřivě se bránili. Drželi se ve skalách a nevěřili, že by je mohl odtud někdo dostat. Dole v údolí bylo jaro, ale nahoře ležel netknutý sníh. V polovině dubna uhodila nová zima a napadla spousta sněhu. Ve dne sníh roztál a proměnil cesty v bezedná koryta, plná špinavé kaše. Přesto se československé dělostřelecké jednotky dostaly až do výše 1 000 metrů. Čtyři dny jim trvalo, než dopravili na hřebeny děla, která měla pomoci dobýt německé bunkry vyhloubené ve skalách. Na Minčol vysoký 1 364 metrů musela vytahovat protitanková děla bez koles spřežení volů a koní. Vichřice podrážela vojákům nohy, takže každý metr výstupu byl spojen s nevýslovnou námahou. Za děly až na vrcholky kopců táhli spojaři telefonní linky. Ve dnech 17. až 26. dubna se rozzuřil boj. Více než týden se tříštily granáty o tvrdé skály a vydávaly mezi horskými hřebeny zvláštní rachotivý zvuk, mnohokrát znásobený ozvěnou. Mrazivý vzduch se chvěl a do výše létaly gejzíry sněhu. V zákopech a bunkrech utopených v hlubokém sněhu přepojovali telefonní hovory. 30. dubna byla osvobozena Žilina, 1. května překonaly československé jednotky rozvodněný Váh a u Velké Nítče a Povážské Teplé postoupily přes Javorníky směrem na Moravu.

Po válce si setra Anna vzala Kostoviče. Jejich pluk byl přemístěn do Hradce Králové. Bydleli ve vilce, na místě bývalé německé ošetřovny. Narodila se jim dcera Olina a syn Jula. V roce 1947 byl Kostovič přemístěn do Kolína. V Kolíně u něho sloužil generála Klapálka synovec. Chodil si, jak chtěl. V říjnu nastoupil na vojnu a v prosinci si dělal, co chtěl. Nechodil z vycházky do kasáren včas. Místo večer v deset, chodil v jedenáct ve dvanáct. Tak to udělal dvakrát. Kostovič ho nechal na 14 dní zavřít bez vycházky. On vzal telefon a volal Klapálkovi do Prahy. Strejdo, Kostovič mě nechal zavřít. Ale Kostovič se nebál Klapálka, dodává Anna. Ale přišel rok 1949, když přišel do kasáren. Tam měl od Klapálka výstrahu, že pro něj nemají místo a propouštějí ho na dovolenou s čekanou. Podepsán Klapálek! Tak 1. ledna 1949 Kostoviče propustili z armády. Brzy došlo k nečekanému zatčení Kostoviče a Annu s dětmi přestěhovali do starého bytu na náměstí, který se měl bourat. Byla jí přidělena práce knoflíkářky. Rozsudek nad Kostovičem zněl – 15 let za špionáž, 10 000 pokuty a ztrátu veškerého majetku. Byl vězněn v Plzni na Borech a pak v Jáchymově. Až prezident Novotný snížil v rámci amnestie trest o pět let a prezident Zápotocký ho propustil na svobodu. Kostovič byl v roce 1969 rehabilitován. Rehabilitace byla ale následně opět zrušena. Dostal 49 000, 20 000 na ruku a 20 tisíc mu spláceli deset let. Od roku 1958 jezdili Kostovičovi každý rok na dovolenou na rodnou Podkarpatskou Ukrajinu. Přišel rok 1989 a manžela Anny v devadesátém rehabilitovali. V roce 1991 mu dali hodnost podplukovníka, zakrátko nato plukovníka a nakonec generála. Dostal odškodnění 90 000 korun. 30 000 dostal na ruku, ty dal po deseti tisících dětem. Koupili hrob a pomník a bylo zas po penězích. Anna dělala v Triole 23 let, než šla do důchodu, šest let byla doma s vnoučatama. Pak ji vzali do práce, protože ji moc potřebovali. Jako důchodkyně nastoupila a dělala dalších 12 let. Anna dodává, že to na světě bohužel chodí tak, že čestní lidé jsou odstraňováni těmi, co jsou pro osobní prospěch ochotni udělat cokoliv. Manžel byl upřímný a před nikým se nepokořil, a to je špatné pro mocné. Těží z toho jen ti, co dovedou podlézat a pomlouvat i kamarády, jak se to stávalo na vojně a ve frontě. Sachr mu dával neproveditelné rozkazy a Klapálek tátu propustil z armády. Sestra Anna Kostovičová opustila naše řady a odešla do věčných bojišť v roce 2013.

Zúčastnila se všech bojů jako manžel a byla vyznamenána:
čsl. řádem „Rudá hvězda“
čsl. medailí „Za chrabrost“
čsl. medailí „Za zásluhy II. stupně“
Čsl. pamětní medailí zahraničního vojska se štítem SSSR
Dukelskou pamětní medailí
čsl. Válečným křížem 1939-45
čsl. medailí „Za zásluhy proti fašismu k 20. výročí osvobození ČSSR“
sovětskou medailí „Poběda na Germanií“
odznakem „Otličnyj svjazist“
Řádem vlastenecké války II. stupně (SSSR)
k 50. výročí ČSR plaketou od ÚV NF

její manžel Genmjr. Julius Kostovič
Za zásluhy byl vyznamenán:
třemi čsl. válečnými kříži 1939-45
medailí „Za chrabrost“
medailí „Za zásluhy I. stupně“
sovětskou medailí „Za otvagu“
Rumunskou rytířskou hvězdou
čsl. pamětní medailí zahraničního vojska se štítkem SSSR
sovětskou medailí „Za Pragu“
sovětskou medailí „Poběda nad Germanii“
čsl. řádem „Rudá hvězda“ r. 1969 za Kyjev
sovětskou medailí Velké vlastenecké války
medailí protifašistického boje I. a II. stupně

VĚRA NÝVLTOVÁ ROZENÁ VACHKOVÁ

Narodila se 21. 6. 1939 v Hradci Králové. Vachkovi žili ve Školeské ulici. Maminka byla švadlenou a tatínek byl strojmistrem lokodepa ČSD. Věra měla ještě o devět let staršího bratra. Když jí bylo pět let, psal se rok 1944.

Protektorát Čechy a Morava byl tehdy hermeticky uzavřený, důkladně monitorovaný gestapem, které zde mělo množství spolupracovníků – kolaborantů. Jakákoliv forma odboje byla obrovským hrdinstvím, za které se mnohdy platilo životem. Tehdy, v noci ze 3. na 4. dubna roku 1944 seskočil do prostoru Vysoké nad Labem český desant z Velké Británie označený jako Bárium. Stal se jedním z nejúspěšnějších výsadků na našem území. Jeho cílem bylo navázat spojení s Anglií, podávat správy o dění v protektorátu a připravit podmínky pro uskutečnění ozbrojeného povstání. Velitelem vásadku byl štábní kapitán Josef Šandera, krycím jménem„Velký Josef“, telegrafistou byl poručík Jozef Žižka krycím jménem „Malý Josef“ a dešifrantem byl Tomáš Býček s krycím jménem „Tomáš“. Do týdne po vysazení navázali kontakt s Václavem Vachkem, otcem Věry Nývltové. Vachek měl krycí jméno „Modrý“. Jeho úkolem se v podstatě stalo vytvořit parašutistům falešnou identitu, zajistit jim zázemí a zprostředkovat krytí a bezpečný pohyb vysílačky. Do odbojové činnosti v rámci skupiny Bárium se během krátké doby zapojilo celé široké příbuzenstvo sestry Nývltové – dědeček a babička z otcovy strany – z Jezbin, švagři Krist a Hloušek, Jan Vachek a další… Jak říká Věra Nývltová, celé příbuzenstvo se zapojilo do odboje, z touhy pomoci rychle skoncovat s nacismem. Tou dobou hnala v ofenzívě Rudá Armáda Němce z východu zpět do Německa a také došlo k otevření druhé fronty na Západě. Čeští vlastenci nechtěli zůstat sedět s rukama v klíně. Vachkovi se stali vzorovým příkladem následování. Díky „Modrému“ putovala na lokomotivách vysílačka od jedné vesničky k druhé, kolem Hradce. Gestapu se ji dlouho nedařilo zaměřit. Až nešťastnou náhodou navázal Tomáš Býček v Jaroměři kontakt s Gustavem Židou, budoucí spojkou. Byl to ale slaboch a zrádce, který prozradil za 300 marek Bárium gestapu. Následkem toho začalo od srpna 1944 hlídat gestapo bydliště Vachkových. Parašutisté se stali v podstatě součástí rodiny. U Vachků jedli, odpočívali a debatovali. Pro malou Věru se z nich stali strýčkové. Byli inteligentní, vtipní a dobrosrdeční. 3. 10. 1944 začalo velké zatýkání. Gestapo se psama přepadlo byt Vachkových. Všechny odvedli na gestapo do budovy hradeckého Krajského soudu. Tam nejdříve oddělili od Věry matku a poté i 14 letého bratra. S mámou se pětiletá Věra setkala až za půl roku. Šéf hradeckého gestapa Hardke rozhodl, že malou Věru adoptuje a převychová na Němku, neboť nemohl mít děti. Sestra Nývltová vzpomíná na velmi krušné období, během kterého byla uzavřená v prostoru vily gestapáka Hardkeho. Bez otce, matky a bratra…Po nocích plakala, neboť se ji stýskalo se po mámě, kterou velmi milovala. Netušila, že její otec byl záhy po zatčení (zatkli ho, když šel na noční do depa) umučen k smrti. Na gestapu byl tři dny neustále tlučen. Zlámali mu ruce, vyrazili zuby a oko. Řekl jim, ať ho raději zabijí, že stejně nic neřekne. Nacisté ještě tedy zavolali z pražské Pečkárny neblaze proslulého boxera Nachtmana – sudetského Němce, který Vachka ztloukl až do bezvědomí. Následkem tohoto surového bití a mučení zemřel otec Věry Nývltové, Václav Vachek, dne 5. 10. 1944. Bylo mu 40 let a byl na rozkvětu svých sil. Maminka Věry byla půl roku na gestapu vězněna. Bylo jí tehdy 38 let. Byla však nesmírně statečná a nic nevyzradila. Věznili ji až do 3. 3. 1945. Zatímco byla rodiny Vachkových vězněna, tak se parašutistům z Bária podařilo skrýt v osadě Polsko na Žamberecku, u rodiny Žabkových. Bohužel jejich úkryt vyzradil pravděpodobně parašutista Lepařík, člen jednoho z předchozích výsadků z Británie. „Velký Josef“ se pokusil zastřelit, aby z něho nic nemohli dostat, těžce zraněn byl však převezen do fakultní nemocnice v Hradci Králové, kde byl hlídán gestapem. „Malý Josef“ se oběsil v cele z téhož důvodu, aby ho nemohli nacisté využít. Pětiletou Věru odvedli 3. 3. 1944 spolu s mámou (spatřili se tak poprvé od svého zatčení) do FN HK za „Velkým Josefem“. Cílem gestapa bylo potvrdit napojení rodiny Vachkových na Bárium, formou přímé konfrontace s Josefem Šanderou na nemocničním pokoji. Znamenalo by to pro ně rozsudek smrti. Gázou ovázaný Josef musel říci v přítomnosti gestapa: „ Věruško, pamatuješ si na mě, jak jsem k Vám nosil čokoládu?“ Věra si jasně vzpomíná, jak ji v tu chvíli maminka pevně stiskla její ruku. Věra instinktivně vytušila, že musí říci, že si na to nevzpomíná a Josefa nezná. Deset minut se psychologicky snažili nacisté působit na malou Věru s cílem vynutit si doznání. Ta však vytrvala.

Po válce trvalo celé tři roky, než se mamince Věry podařilo vymanit z psychické újmy způsobené týráním ve vězení. Sestra Věra Nývltová podotýká, že celé její široké příbuzenstvo skončilo v Terezíně, protože se s nacismem nechtěli smířit a s chutí, odvahou a radostí podpořili plán desantu Bárium. Drtivá většina příbuzných na následky vězení, krátce po válce zemřela. Věra vystudovala střední školu, vdala se a narodily se jí dvě děti. Dnes je předsedkyní ZO č. 5 ČSBS v HK a hospodářkou OV ČSBS HK. Věra je bojovníkem každým coulem a mrzí ji, že nemohla otce pomstít. Každý den lituje těch mrtvých, kterým nacisté zničili život a Věru připravili o otce a většinu příbuzných. Zapomenout nelze, zapomenout nesmíme!

EDUARD PICKA

V živé paměti nám zůstane jeden z posledních veteránů Rudé armády, který se ve své válečné misi účastnil i legendární bitvy u Stalingradu, bohužel nás ale na začátku roku navždy opustil. Byl to plukovník Eduard Picka, člen ČSBS a ČsOL.

Z poklidného dětství Eduarda v sedmi letech vytrhla nenadálá událost, která významně zamíchala s kartami jeho osudu, na přelomu let 1930/31 po smrti matky následoval svého otce do Sovětského Svazu, který původně pracoval v Plzni ve Škodových závodech jako soustružník. V důsledku hospodářské krize se však na řadu let stal nezaměstnaným, poté podepsal dlouhodobou smlouvu na práci ve strojírenských závodech na Donbasse a v Kijevě. Zde Eduard vychodil sedm tříd národní školy v Kijevě a začal se zaučovat ve strojním závodě.

V době napadení Sovětského Svazu nacistickým Německem mu bylo necelých 18 let, na základě rozhodnutí sovětské vlády v zájmu záchrany mládeže byl mobilizován a skrytými přesuny i s ostatními vrstevníky z Kijevské oblasti (chlapci 16 let, dívky 18 let) hromadně přemisťován mimo hlavní komunikace do zázemí, nejdříve na Donbass (což je vzdálenost asi 700 km). Přesuny se konaly v noci kvůli redukci nebezpečí nacistického bombardování uprchlíků z měst, ke kterým často docházelo při hromadných přesunech na východ do zázemí, ve dne se spalo v úkrytu lesů. Po obsazení Kijeva a překročení Dněpru Němci tento pochod pokračoval až do Urjupinska u Volhy, asi 300 km severně od Stalingradu. Zde pracovali v různých továrnách, v kolchozech, pomáhali na jatkách, kde docházelo k selekci zvířat neschopných pochodu dále na východ.

V červnu 1942 dostal povolávací rozkaz do Rudé armády k 5. Týlové brigádě, na což byli spolu s ostatními vojáky včetně krajanů z Kijeva a Donbassu velice hrdi. Pochodovali na frontu ke Stalingradu, což ovšem podle jeho slov nikdo z vojáků netušil, cíle pochodů znali jen příslušní důstojníci, navíc neměli tušení, jaké události je očekávají. Záhy poznali realitu, byli nasazeni přímo za prvosledovými jednotkami v severních oblastech Stalingradu s úkolem budovat obranná postavení, kopat zákopy, palebná postavení pro protitanková děla a kulomety, protitankové příkopy a velitelská stanoviště. V této době již Němci obsazovali Donbass. Při kopání obranných pozic se plnila tvrdá norma 4 kubíků zeminy denně, jinak byly snižovány příděly jídla. Výhodou byla písčitá půda, která práci usnadňovala. Po úspěšném obklíčení 6. Armády na podzim 1942 byl převelen do jižních oblastí Stalingradu do Krasnoarmejskaja. Začala tuhá zima a situace si vyžádala stavbu náhradního železničního obchvatu trati ze Stalingradu na Rostov, kterou v určitém úseku kontrolovali Němci. Kolejnice se provizorně pokládaly na zmrzlou zem, následně se vyvrtávaly otvory a připevňovaly dlouhými šrouby do země. Po porážce německé 6. armády na jaře 1943 se začal odminovávat terén a pohřbívali se vojáci padlí v bitvě o Stalingrad. Ti, kdo je pohřbívali, byli vybaveni tyčemi s hákem, kterými přitahovali padlé, neboť se stávalo, že pod těly nacistických vojáků byly nastraženy miny. Po bitvě u Stalingradu se z ženijních jednotek, které měly vysoké ztráty, vytvářely jednotky nové. V nově utvořeném 31. Samostatném ženijním praporu byl přesunut do Jaroslavi, 200 km severovýchodně od Moskvy, kde bylo nutné odstraňovat následky bombardování na závodech.

V Rudé armádě dosáhl hodnosti seržanta, 6. 6. 1944 byl však odeslán k formujícímu se 1. čs. armádnímu sboru s SSSR. Ve funkci poddůstojníka-pátrače byl zařazen k dělostřelectvu 3. Čs. samostatné brigády, která se formovala v prostoru Sadagury. Byl přiřazen ke Štábní baterii a později se stal pobočníkem velitele dělostřelectva, tehdy škpt. Viléma Sachera. V září 1944 se v rámci Karpatsko-dukelské operace podílel na přímé podpoře útoku. Po překročení slovenských hranic se fronta ustálila v prostoru Vyššího Komárníku a po německém ústupu na řece Ondravě. Odtud se dělostřelci ve druhé polovině prosince přesunuli zpět přes Dukelský průsmyk na polské území a v lednu 1945 se zúčastnil Jaselsko-Gorlické operace 1. Ukrajinského frontu, jehož cílem bylo osvobození Krakova. Po návratu na obranná území na Ondavě, kde přešli do podřízenosti 4. ukrajinského frontu, postupovali přes východní Slovensko na západ, kde jeho cesta uvázla u Liptovského Mikuláše. Poté následoval postup přes Rožumberok k úpatím Malé Fatry, kde se za velmi nepříznivých zimních podmínek bojovalo s Němci na dobře opevněných hřebenech. Po dosažení Javorníků přešly jednotky 1. Čs. Armádního sboru na Moravu u Pivína nedaleko Prostějova. Zúčastnil se slavnostní přehlídky v Praze 17. května 1945 před prezidentem Benešem a vzápětí byl odvelen na československo – polské hranice v době sporů o Ratibořsko a Hlučínsko, které hrozily přerůst ve válečný konflikt.

Po skončení války byl povýšen na poručíka, v srpnu 1978 byl přeložen do zálohy v hodnosti podplukovníka. Od roku 1993 byl členem královehradecké jednoty ČsOL. V roce 1998 byl povýšen na plukovníka ve výslužbě. Za svoji válečnou činnost byl vyznamenán Čs. Válečným křížem 1939, Čs. Medailí Za chrabrost, Dukelskou pamětní medailí, sovětským Řádem Vlastenecké války II. Stupně, medailemi Za obranu Stalingradu, Za vítězství nad Německem a řadou dalších československých, sovětských, ruských a ukrajinských vyznamenání. Byl rovněž nositelem pamětní medaile ČsOL.

Legendární a zároveň jedna z nejotřesnějších bitev 2.světové války již v dnešní době mnoho žijících hrdinů nemá. My jsme však měli čest jednoho z nich, možná již posledního, poznat a o událostech mluvit, což je z hlediska historického i lidského zkušenost, která se nedá vyvážit ani zlatem. Zasloužil by si tedy minimálně stejnou pozornost jako „celebrity“, které jsou v dnešních médiích uměle proklamovány bez jakéhokoliv důvodu.

Proto, Čest jeho památce.

PROF. MUDR. LEO STEINHART, DRSC.

Prof. MUDr. Leo Steinhart, DrSc., je diagnostický a intervenční radiolog, zakladatel hradecké radiologické školy. S Hradcem Králové je spojen celý jeho profesionální i osobní život. Po studiích na Lékařské fakultě UK v Praze byl přidělen na Vojenskou lékařskou akademii v Hradci Králové na radiologické oddělení. Po zrušení vojenské lékařské akademie zůstal asistentem radiologické kliniky a nastoupil vědeckou a učitelskou dráhu. Patří ke špičkovým radiologům světového formátu. Z jeho publikací a jejich ohlasů vyplývá, že byl průkopníkem rentgenkardiologie (zobrazování a katetrizační vyšetření srdce a plicních cév), kterou rozvíjel jako jeden z prvních na světě. Společně s doc. Endrysem zavedl v hradecké fakultní nemocnici originální postup transseptální katerizace levé síně; tato metoda má celosvětovou prioritu. Jako první v Československu rovněž rozpoznal revolučnost objevu počítačové tomografie a zasloužil se o vybudování prvního CT pracoviště v republice, a to právě v Hradci Králové (1978). Během svého odborného působení reprezentoval prof. Steinhart důstojně československou radiologii v zahraničí; získané kontakty využil pro další zvelebování oboru na domácí půdě a vysílání spolupracovníků na studijní pobyty. Svým působením v Kuvajtu velmi proslavil československou medicínu a na dlouhou dobu tak vytvořil možnost expertní činnosti mnoha našich lékařů v arabském světě. Vychoval celou řadu kolegů, pro které se v minulém společenském klimatu snažil vytvořit co nejúnosnější pracovní podmínky. Na jeho přednášky s povděkem vzpomíná řada generací studentů hradecké lékařské fakulty. Dobrých a vynikajících odborníků je mnoho. Málo je však těch velkorysých, kteří umí své zkušenosti předat a hlavně jsou schopni vytvořit na pracovišti družnou a tvořivou atmosféru, která je tolik potřebným podhoubím pro růst následovníků. Tato vlastnost Leu Steinhartovi bytostně náleží.

V roce 1943 jsem vstoupil do Zpravodajské brigády (ZB). Umožnil mi to můj přítel Robert Vít, který v této organizaci již působil. Byla to organizace uspořádaná pro nutné utajení tak, že jsem znal jen svého bezprostředního vedoucího Jana Lorence, přezdívkou Pretty. Až z literatury (Monografie Zpravodajská brigáda 1933-1999, vydaná MOČR, nakladatelství AVIS) jsem se dozvěděl, že jsem byl členem prvního praporu, čtvrté roty, první čety, prvního družstva a prvního hloučku.

Tato organizace spolupracovala postupně s dalšími organizacemi, zastřešenými finálně Českou národní radou. Spolupráce spočívala v rozdělení úkolů – některé organizace se zabývaly diverzní a sabotážní činností, naše především činností zpravodajskou, jen jedna její část, složená z bývalých vojáků z povolání, prováděla též diverze a sabotáže.

Bylo to opatření rozumné, protože většinou jsme byli mladí, nevycvičení chlapci. Byli jsme však současně připravováni na ozbrojené povstání systematickým výcvikem ve vojenských disciplínách (výcvik bojový, výcvik střelecký, vrh granátem, teorie). Hlavní teoretická příprava spočívala ve způsobech získávání zpráv, objektech zpravodajské činnosti, principech utajení, konspiraci, kódech, šifrování, informací o německé armádě. Pokud jde o zpravodajství, šlo o rozmístění německých vojenských posádek v Praze a okolí, lokalizaci baterií protiletecké obrany (PLO), registraci ploch vhodných pro shoz zbraní, válečný průmysl (co, kde a jak se vyrábí, hlavně výroba tanků, tryskových letadel a raketových střel V2, nálada v německém vojsku a v naší populaci, lokalizace podzemních nádrží pohonných hmot, hospodářská situace. Mně dobře vyhovovala činnost spojená se stykem s Němci a s příslušníky německé armády, protože jsem ovládal perfektně německý jazyk. Vzpomínám si, jak jsem dostal úkol vyzvědět co nejvíc o německé posádce ubytované v jednom školním objektu v oblasti Pankráce. Vojáci tam zrovna hráli na školním hřišti kopanou. Zeptal jsem se, zda si mohu zahrát s nimi. Souhlasili, přijali celkem kladně projev sympatie obyvatelstva, nebyl častý. A tak se mezi námi rozproudila konverzace, která mi přinesla všechny potřebné informace: velikost jednotky, co má za sebou, co je asi čeká, jaká je jejich nálada, jak dobře jsou zásobeni. Byli to prostě mladí chlapci jako my a dovedli být otevření a svěřit se se svými starostmi a obavami.

Moje činnost v ZB byla na asi 8 měsíců přerušena internací v kon-centračním táboře: „Sonderlager fuer juedische Mischlinge und juedisch versippte Arier“, kam jsem nastoupil na pokyn svého velení ZB a odkud jsem uprchl v dubnu 1944 a hlásil se k další činnosti Velmi zajímavou zkušenost s účinností debaty v německém jazyce mám právě z tohoto lágru, kde nás mezi jinými hlídal velmi mladý SSman, nabraný z Wehrwolfu (taková poslední výzva, kdy byli nabíráni ti nejmladší). Byl napěchován tou nacistickou ideologií o Herrenvolku (národ pánů, přirozeně nadřazený všem ostatním národům.) Navíc jsme byli židovští míšenci, tedy ještě něco podřadnějšího. Zprvu se velice naparoval, ale za několik dní se dopustil té nerozvážnosti, že s námi zapředl hovor. Při tom zjistil, že to s námi asi nebude tak zlé, protože, na rozdíl od něho, mluvíme nejen svou mateřštinou, ale též německy, anglicky, mnozí z nás též rusky, máme maturitu na gymnáziu, mnozí s vyznamenáním. Někteří z nás měli národnost německou a byli předtím, než byli internováni v lágru, příslušníky Wehrmachtu (německé armády). Jeden z nich byl vyznamenán Železným křížem za statečnost a jeden, velitel ponorky, obdržel dokonce „Ritterkreuz mit Schwerten und Brillanten“ (rytířský kříž s meči a brillanty, nejvyšší to německé vojenské vyznamenání)… Tato zjištění s ním zamávala natolik, že nás za několik dnů po této debatě požádal o nějaké to naše civilní oblečení. Složili jsme se na něj a on uprchl z SS, doufám, že úspěšně.

Podobně to bylo s Vlasovci (Ukrajinci z armády generála Vlasova, ze kterých vznikla jednotka SS, která bojovala po boku hitlerovských armád proti Sovětskému svazu.) Mezi našimi strážci SS byli i někteří Vlasovci. Ti už zpravidla prohlédli, do čeho se dostali a jeden z nich nám pomáhal při útěku z lágru. Během pražského povstání se Vlasovci přidali k povstalcům, ale nebylo jim to už nic platné, Stalin je dal všechny zlikvidovat.

Mám-li hodnotit svou vlastní odbojovou činnost, byl jsem jen malým kaménkem v mozaice významné zpravodajské činnosti. ZB byla totiž hodnocena jako nejlepší zpravodajský zdroj, který za války využívala naše londýnská vláda. ZB dostávala úkoly prostřednictvím Rady tří. Výsledky ZB se přirovnávají k vítězstvím několika bitev na bojišti. Sám se tedy nemohu pochlubit velkými hrdinskými činy, ale riziko ztráty života i tak nebylo malé a mladým lidem se nechce umírat. Největší obavy jsem však neměl ze smrti, ale z toho, zda bych obstál při vyšetření na Gestapu a dokázal neprozradit nic o své organizaci a svých kamarádech.

O tom, že je bratr Leo neúnavným a optimisticky naladěným bojovníkem tělem i duší, který nehledí na svůj vyzrálý věk, na historické časové období, na střídající se politické garnitury, svědčí i jeho apel na společnost a výzva k aktivitě: „Dnešním omezením svobody je především nutnost: žít na dluh (drahé pojistky, hypotéky), žít ve strachu ze ztráty práce a z exekuce, žít ve strachu z bankrotu státu a tím z ožebračení populace, žít ve strachu z narůstající kriminality. Politické strany selhaly. Nejsou a patrně nikdy nebudou schopny a ochotny tato omezení svobody řešit. Řešení je tedy v občanských organizacích, jako je ta naše. Občanské organizace mají větší možnost definovat momentální stav svobody občanů, příčinu jejího ohrožení a nejúčinnější řešení. Nejsou vázány politickým kariérizmem a klientelizmem a mají široký rejstřík prostředků jak dosáhnout rychlé nápravy. Zde by mohl sehrát klíčovou úlohu ČSBS. Zaměřme se na trpělivé a věcné vyjednávání na potřebné úrovni. Příkladem budiž otázka zaměstnanosti: argument efektivity jako vedoucího principu možná neobstojí, uvážíme-li, kolik stojí podpora v nezaměstnanosti, nárůst zločinnosti, věznění zločinců a nevyčíslitelnou ztrátou je všeobecná deprese, která vede nezřídka až k sebevraždám. Tedy dalším bodem by mohlo býti ochrana sociálních práv, důstojnosti občanů a posílení ochrany jejich zdraví a životů.“ Jsme hrdí na to, že máme takovéhoto bojovníka v našich řadách!